Příběhy pěstounů
Dva uzlíky na kapesníku
Kdyby nám kdokoliv předtím řekl, co se stane, s ledovou jistotou bychom si zaťukali na čelo… Konec srpna 2016 však naprosto převrátil život tolika lidem.
Bylo klasické páteční odpoledne, kdy jsme vyjeli na nákup a do toho zazvonil telefon s neznámým číslem, kde na druhé straně se ozval hlas, který patřil kamarádce naší starší dcery a který nám sdělil:,, Musíte něco udělat, vaší dceři byly odejmuty děti a nevíme, kde jsou!“
V tu chvíli jakoby odněkud přiletěla pěst, která vás zasáhne přímo a mozek není schopen pojmout, co se děje… Co to ten člověk říká? …Nechápete, nevěříte… Je to snad hloupý vtip? Naprostá bezmoc….. Co jako máme teď dělat?.... A tímto okamžikem se rozjel nezastavitelný vlak.
Kontaktovali jsme příslušná místa a postupně jsme se od sociálních pracovníků, ale také i policie začali dozvídat, co se vlastně v domácnosti naší dcery, minimálně poslední rok dělo. Dcera v té době žila se svým novým přítelem a se svými dvěma dětmi dost daleko na to, aby zvládli dostatečně dobře předstírat, že je vše, jak má být. Opak byl však pravdou … Časté výjezdy policie ohledně hlášeného výtržnictví, domácího násilí a v neposlední řadě užívání drog.
Děti, tehdy ještě ne dvouletý Josífek se šestiletou Bětuškou, byly odebrány okamžitě a ihned umístěny do náhradní péče. Bylo pro nás nepochopitelné, jak je možné, že to naše dcera nechala dojít tak daleko. Byli jsme vždy přesvědčeni, že své děti miluje a toto by nikdy nedopustila. Do doby, než si našla svého posledního přítele, vcelku dobře zvládala svoji domácnost a aby vše utáhla bez jakékoliv pomoci, chodila mimo své zaměstnání i na občasné brigády. Naší odpovědí na otázku PROČ? Bylo, že se dcera zamilovala do člověka s kriminální minulostí a ač tak nepůsobil, byl to manipulátor, který poznal, že si může dělat, co chce a přesto mu bylo vždy odpuštěno. Dle nám podaných informací, co se dělo a to jsme se nedozvěděli zdaleka vše, jsme usoudili, že je možné, že u dcery mohl vzniknout tzv. stockholmský syndrom, kdy je oběť závislá na svém tyranovi.
Dcera nás ujišťovala, že vše dá do pořádku a bude zase vše tak, jak má být …… Pomalu nám ale začínalo docházet, že není schopná něco udělat, aby se děti vrátily domů a tehdy padlo naše rozhodnutí …… Požádáme si o ně a vezmeme si je k sobě. Jednoznačnou podporu nám vyjádřila i naše mladší dcera, která v té době začínala studovat. My jí moc děkujeme za její písmenka, která nám tehdy napsala a které stále máme schované….. To ještě netušila, že vlastně bude připravena o čas, který jsme mohli věnovat hlavně jí. My však víme, že vždy budeme dělat vše, co bude v našich možnostech, abychom jí to vynahradili.
Po absolvování vyřízení veškerých náležitostí a kolotoče nekonečných dní i nocí jsme si na jaře dalšího roku děti mohli přivézt domů. Nečekané pro nás bylo zjištění, že jsme si domů přivezli úplně jiné děti, než jak jsme je znali předtím…. Bětulinka, ač jí bylo 6 let, měla až příliš dospělácké myšlení …… Bylo to zřejmě proto, že se stále starala o svého malého brášku a malý Pepíno byl zase příliš vystrašený a hlavně nemluvný. Se vším chodil za Bětuškou, neudělal bez ní nic a ona ho zase celkem trpělivě opečovávala. Z jejich chování jsme vytušili, že obě děti měly obavy, že je to jen jedna z dalších přestupních stanic a že po čase půjdou zase někam jinam. Večer když usínaly, držely se za ruce …….. A to jim vydrželo dodnes…….. Stále jsou to propojené nádoby, co chce a udělá jeden, nad tím samým přemýšlí i druhý. Těžké jsou pro dospělého představy, čím si děti prošly, co vše viděly a jaké se jim v hlavě honily myšlenky.
Bětulince když něco nevycházelo tak, jak si představovala, byla naštvaná na celý svět. Mívala stavy hysterických záchvatů, které prokřičela a ve kterých se dostávala až do jakéhosi transu. My byli bezradní a nevěděli, co máme v těchto chvílích dělat. Vyhledali jsme proto odbornou pomoc a začali docházet k paní psycholožce, která je dodnes naše „sluníčková“ a která nám náš tehdejší problém pojmenovala. Bětuška neví kde je doma a je potřeba jí pomoct spustit kotvu a dát jistotu, že už se v blízkém období stěhovat nebude. Začátky byly skutečně hodně těžké,….. Ve chvílích, kdy jsme byli ti „nejhnusnější“, jsme ji objímali a říkali „máme Tě rádi“.
Malý Pepíno se doma pomalu otrkával a začínal postupně mluvit, ale bohužel jen doma, jakmile vyšel kamkoliv ven … přestal. Ve školce až po půl roce paní učitelka zajásala, že slyšela jeho hlásek a to jen proto, že promluvil na svého kamaráda. Úsměvné pro nás bylo, když se naši sousedé v ulici mezi sebou špičkovali, před kým dřív Pepíno promluví a dávali si palec nahoru. Jeho stydlivost ho sice zatím neopouští, ale postupně nabývá jistotu a věříme, že než půjde do školy, tak vše alespoň pro základní potřeby nějak zvládne.
S dětmi najednou přišlo vše, čemu jsme se kdysi smáli a říkali, jak jsme rádi, že už to máme za sebou a ať si to užívají zase mladší ……. Každodenní ranní vstávaní a tahání dětí z postelí s protáhlým obličejem, 1. třída … takže přišly na řadu čárky, vlnovky a písmenka, chystání batůžku do školky a odolávání žádostivým prosbám kvůli odchodu domů po „o“ a mnoho dalších povinností, kterých se člověk věkem oprostí. Avizujeme však dobré zjištění, vše se časem tak rychle zaběhne, že to vše člověk dělá, aniž by o tom věděl a nic neřeší.
Tím, že jsme postupně zjistili, cože je to ten „pečopák“, „nerfka“, kdo patří mezi hrdiny Avengers, jak jsou žádostivé různé slizy a plastelíny a spoustu dalších nám neznámých … Ale hlavně, že dnes už se nechodí do hračkárny jako dříve, ale přece do Dráčika…….Prostě jsme také úspěšně postoupili o další level výše.
Děti si našly své kamarády, se kterými tráví volné chvilky a protože bydlíme na vesnici, jsou schopni hned po ránu vystřelit z domu a kromě oběda a proseb o nějakou mňamku, je téměř nevidíme….. ale zato slyšíme, … jak se smějí u někoho ze sousedů na zahradě anebo jsou v bunkru, který jim děda se strejdou, také sousedem, postavili. Všichni tu spolu řádí na kolech, kolobrndách a nebo jen tak a my často lepíme ta odřená kolena a moc nás těší …. že se nám daří alespoň částečně vymanit je z dnešního světa mobilů, tabletů a dalších technických pokušitelů.
Vnímáme však, že jsou i chvíle, o kterých oni moc nemluví a to, když se jim vplíží myšlenky, proč je vše tak, jak to je… a že nejsme ta typická správná rodina, jakou by si přáli mít … V těchto chvílích není toho moc, co by člověk mohl udělat,… než že dát vědět… že jsme tady pro ně my …děda a babička …
a doufat, že se s tím uspokojí.
Na začátku jsme dost věřili, že se po tom všem, co se událo, dcera probere a začne dělat vše pro to, aby své děti měla zase brzy zpět. Čím déle to však je, působí to na nás, že to nezvládá a těžko se nám to chápe. … Máme to však nastaveno tak, že bereme, že je dospělá, může chodit do práce, tudíž má možnost zaopatřit se a připravit si vhodné podmínky pro další život s dětmi. Ty děti tuto možnost nemají, ty mohou pouze přijímat to, co se jim nabídne a proto si už síly šetříme jen pro ně.
Nyní je dětem téměř 10 a 6 roků. Myslíme si, že se nám snad daří, aby žily tak, jak by žít měly…… hlavně, aby neřešily problémy dospělých. V našich očích už to začínají být normální děti, které dokáží pozlobit, ale také potěšit, obejmout a říct ,,Mám Tě rád“. Rozesmějí nás tak, jak to právě umí jenom děti. Pro nás to byl sice návrat do víru povinností - školka, škola, aktivity, práce …. Najednou nezbyl čas přemýšlet o tom, co budeme dělat odpoledne? Někdy si i říkáme … Co my jsme vlastně před tím dělali?
…A co nám to ještě dalo? Rozhodně není čas přemýšlet, zda nás něco bolí. Vytratila se rána, kdy jsme nemohli dospat, naopak jsme rádi za každou minutu spánku navíc :))). Pohybu máme až až, i když jsme dlouhé túry vyměnili za krátké a dokonce jsme zjistili, že dětské okruhy prohlídek na hradech a zámcích jsou vlastně skoro zábavnější, než ty delší dospělácké. Máme kolem sebe více mladších přátel, kteří nás přijímají a se kterými nás pojí stejně staré děti. Takže si dovolíme říct, že duchem člověk omládne a tělo se už nějak podá )).
Ale hlavně si uvědomujeme, jak je křehká rodinná pohoda, která se dá jedním mávnutím ruky rozbít…. ….o to víc si ji chráníme a opečováváme.
…A děti ? …. Snad jednou budou v dobrém vzpomínat a odpustí nám, že jsme na ně nemohli být vždy ti hodní a nepovolili vždy tolik jako doopravdický dědoušek s babičkou (a jak rádi bychom ) ……
Naše přání totiž je, aby se měli rádi a věděli o sobě, že se navzájem mají a hlavně … aby z nich byli jednou dobří dospěláci.
