Příběhy pěstounů
POHLED PSYCHOLOGA
Jak to vidí Mgr. Jakub Onder
Dnešní psychologie je multiparadigmatická věda. To znamená, že se skládá z mnoha přístupů, které na člověka nahlíží z různých perspektiv, často mnohdy odlišných. Disciplína „vývojová psychologie“ studuje člověka v průběhu jeho psychického vývoje, od narození až do smrti. I v této disciplíně se projevuje roztříštěnost jednotlivých přístupů a škol. Moderní výzkumy ke konci dvacátého století však daly vzniknout teorii, kterou prakticky každá škola uznává. Jedná se o tzv. teorii vazby.
Tento koncept potvrdil to, co si mnozí badatelé do té doby jen intuitvně mysleli, ačkoli to nemohli spolehlivě prokázat. S definitivní platností se potvrdil zcela zásadní vliv citové vazby dítěte k rodiči pro jeho další vývoj a fungování ve společnosti. Ukázalo se, že kvalita interakcí rodič - dítě dává vzniknout jakémusi „návodu“ na vztahy s druhými lidmi. Podle tohoto návodu se potom jedinec řídí, třeba i ve vztazích v dospělosti. Před tímto objevem museli smeknout i neurovědci – potvrdilo se, že tento „návod“ se v kojeneckém věku doslova zapisuje do našeho mozku. Mozkové struktury zodpovědné za empatii a sociální chování totiž v prvním roce života fungují doslova jako houby, které do sebe nasávají veškeré informace z interakcí mezi dítětem a dospělým člověkem, který o ně pečuje.
Citové vazby vznikají pak ve vývoji i nadále. Můžeme si je představit jako pomyslné slupky cibule, které na sebe nasedají. První vazba má přitom logicky zcela zásadní význam. A v čem vlastně dítě tyto rané zkušenosti ovlivňují? Dítě se v nich učí, co může od okolního světa, respektivě od lidí vlastně očekávat. Učí se, jestli může vůbec druhé přivolat, jestli se o něj zajímají a věnují mu pozornost. Je velmi smutné pozorovat děti v kojeneckém ústavu, které už ani nepláčou, protože cítí, že to nemá význam. Pokud o dítě v kojeneckém věku rodič láskyplně pečuje a přiléhavě odpovídá na jeho potřeby, vytváří v něm základní naději a důvěru. A přesně tento druh důvěry pomůže dítěti trpělivě přestát životní frustrace, třeba když ve škole dostane poznámku. V opačném případě by dítě moho orpadnout beznaději nebo výbuchům vzteku. Pokud je ale hluboko v něm zakořeněn pocit důvěry ke světu a radostné očekávání, přemůže negativní emoce a s problémem se vypořádá. Dokáže k němu přistoupit konstruktivně a to si nese i do dospělosti. Stejně tak dokáže např. později ustát, že partner odjíždí na služební cestu. Jedinec s tzv. bezpečnou vazbou dokáže důvěřovat. Dokáže se vnitřně vypořádat se strachem z domítnutí nebo opuštění, dokáže v sobě potlačit žárlivost. Lidé s poruchou vazby naopak ve vztazích často selhávají – a to různými způsoby. Mohou s druhými třeba navazovat jen povrchní, krátkodobé vztahy, protože jejich „návod“ není kompletní. Mohou vztahy sami ukončovat ze strachu, že se stanou moc závislí. Nebo naopak hledají partnera za každou cenu, jen aby nebyli sami. Podobných příkladů bychom ohli vyjmenovat celou řadu. Vraťme se ale na chvíli ještě k raným vazbám.
Ohledně raných vazeb si musíme uvědomit, že jde o zkušenost předřečovou. Trvá to zhruba rok a půl až dva, než dítě začne tvořit krátké věty. Než začne v jazyce přemýšlet (většina našeho myšlení v dospělosti probíhá v jazyce). Ty nejzásadnější vazby se ale vytvářejí hned po narození. Stejně tak zhruba do dvou až tří let trvá dětská amnézie (ztráta paměti). Ta je dána postupným dozráváním paměťových center mozku. Proto si zhruba první dva roky života nepamatujeme zhola nic. Vazby se ale vytvářejí, přesně jako ty slupky cibule. Tyto rané vazby jsou z většiny nevědomou záležitostí. Právě proto žárlivci v rodinných poradnách potom říkají, že si „nemůžou pomoct“. Právě proto se některé týrané ženy nemohou s partnerem rozejít, ačkoli to jejich okolí nechápe. Nechápou to totiž ani ony samy! Příkladů je celá řada, neboť vazby mohou být narušeny nejrůznějším způsobem. Musíme si uvědomit, že tento „návod na vztahy“ je nesmírně silným programem, který je zakódován v největších hlubinách naší mysli.
Podle badatelů teorie mysli lze však tyto trhliny zacelit, nebo alespoň do velké míry „uzdravit“. Může to být jako formou pozdějšího vztahu s někým, kdo se k nám chová empaticky a láskyplně. Nebo formou psychoterapie. Vzpomínám si na klienta, který za mnou docházel na terapie. Spouštěčem jeho krize byl rozvod s první manželkou. Řekla mu, že se ho „bojí“, že odchází a ať už jí nehledá. Nerozuměl tomu. Prý se k ní vždycky choval hezky, s respektem a s láskou. Proč by se ho bála. To byla jeho první terapeutická zakázka. Tahle otázka mu totiž nedala spát. Slova svojí manželky si v hlavě probíral každý den. Bez odpovědi.
Kromě povídání jsme vyzkoušeli arteterapii. V jednou výkresu klient znázornil obrovského pavouka v pavučině. Ptal jsem se ho na rodinný život toho pavouka. Prý je to černá vdova. Žije s ní „mylý, slabý sameček“. Tato černá vdova mu prý neustále musí dávat najevo svoji převahu. Ptal jsem se ho, k čemu je to dobré. Klient se na mě podíval překvapeně. Prý je to naprosto jasné – pokud by samička nedávala najevo svou převahu, mohl by si s ní sameček dělat „cokoli by chtěl“. A to by pro vztah nebylo dobré. Mohl by si jí přestat vážit, ublížit jí nebo ji opustit. V průběhu toho povídání si klient uvědomil, že mluví o sobě. Do očí mu to vehnalo slzy. Pozoroval jsem, jak si je zuřivě utírá do rukávu, jakoby se za to nenáviděl. Považoval totiž emoce za slabost, kterou nesmí dát najevo. Přesně tak to totiž zažíval ve svém dětství, vůči své tvrdé, citově chladné matce.
V dalších terapiích jsem si uvědomoval, jak zásadně ho tato raná zkušenost ovlivňuje. Nedokázal např. vůbec naslouchat. Dovolil mi vždy tak dvě nebo tři věty, pak mi s železnou pravidelností skočil do řeči a vzal si slovo. Nensášel pocit, že nemá věci pod kontrolou. Vedl zdlouhavé, únavné monology. Vysvětloval svoje myšlenky do nejmenších detailů. Svůj projev přerušil jen občas. To když se mě s ustaranou vráskou na čele ptal, jestli mu rozumím. Měl obrovský strach z toho, že mu druzí neporozumí. Měl totiž takovou nevědomou zkušenost. Jeho podvědomý návod mu říkal: „Druzí se o tebe nezajímají, nikdy ti neporozumí.“
Během terapie jsem pak postupně sledoval jeho proměnu. Začínal mi déle naslouchat. Skákání do řeči se zmenšilo. Už se nepotřeboval ujišťovat, že mu rozumím – prostě m to věřil. Na konci terapie řekl, že už chápe, proč od něj jeho žena odešla. Rozhodl se od základu změnit. Musel ale na svém „návodu“ neustále pracovat. Uvědomil si, že musí přestat „zastrašovat“ kolegy v práci. Nikdo mu totiž nechce ublížit. Jeho blízcí ho budou mít rádi i bez „respektu“, který se stále snažil vynutit. Uvědomil si, že musí přestat neustále bojovat o pozornost ve společnosti. Dříve se jen vytahoval, mluvil nahlas nebo se snažil vyprávět ze všech nejvtipnější historku. Teď už jen klidně seděl s kamarády a cítil se dobře. Přiznal se také, že se zbavil nepřiznaných problémů s alkoholem. Svoje časté pocity prázdnoty a opuštěnosti totiž doma vydatně zapíjel. A musel dávky neustále stupňovat. Až postupně si uvědomil, že ho lidé mohou mít rádi – jen jim to musí dovolit. A nemůže je k tomu nutit.
Teorie vazby se dnes nadále rozvíjí. Poznatky z této oblasti nám pomáhají překonat starý osvícenský mýtus, že člověk je jen takový „biologický stroj“, bez psychologických potřeb. Jednou jsem od někoho slyšel, že když je dítě „najezené, nechodí záplatované a má střechu nad hlavou, tak je všechno v pořádku“. Tento názor byl s pohrdáním určen všem pěstounům a aktvitistům v této oblasti. Doufejme, že takových názorů uslyšíme – s přibývajícím vědeckým poznáním – čím dál tím méně.
Mgr. Jakub Onder, psycholog
Působí v oboru – psychologické poradenství a diagnostika, mimoškolní výchova a vzdělávání, pořádání kurzů, školení, včetně lektorské činnosti. Dále je také vedoucí zařízení – Poradna po rodinu, manželství a mezilidské vztahy v Chebu a Sokolově.
