Kresba 5

Příběhy pěstounů

 

Nemáš mojí krev, ale dala bych za Tebe život

Mým velkým přáním bylo vždy pomáhat dětem a to silněji, když nemám vlastní děti – Bůh nám je nedopřál. Tohle odhodlání není ze dne na den. Uplynula léta, než jsme s mým partnerem řekli „Jdeme do toho, děti jsou naše budoucnost, roky nám přibývají, tak ať na to máme ještě síly“.  Můj partner má dva již dospělé syny a naprosto s námi souhlasili, když jsme s nimi tuto možnost představili a dá se říct, že byli a doposud jsou na nás hrdí. Oni sami si zažili velmi krásné dětství a byli vychováváni s velkou láskou.
Tak náš kolotoč začíná. Zajít na MÚ, OSPOD a vyzvednout veškerou dokumentaci ohledně žádosti o pěstounskou péči. Než jsme vše vyřídili, trvalo to asi dva měsíce. Potom jsme odevzdali vše nazpět a paní úřednice nám sdělila termín, kdy přijde k nám domů na konzultaci a podívat se na prostředí, ve kterém žijeme a jestli je toto prostředí vhodné pro převzetí dítěte. Paní úřednice zkompletovala dokumentaci a odeslala vše na krajský úřad. Po odeslání jsme čekali na zprávy z krajského úřadu. Trvalo to opět asi 2 měsíce, než jsme obdrželi s partnerem předvolání na krajský úřad ohledně naší žádosti. Na krajském úřadě jsme prošli pohovorem, za kterým následovali psychologická vyšetření a poté jsme čekali na zahájení vzdělávacích kurzů. Opět to zabralo dva měsíce.  Kurzy pro mne byly velmi zajímavé a komplexní. Dnes musím říct, že jsou kurzy důležité i pro žadatele, kteří mají i vlastní děti. Pěstounské děti jsou taková malá sluníčka s těžkým startem do života, a která si prošla spoustou zla hned po narození a právě tohle nás moc motivovalo takovým dětem, co to štěstí nemají a neměli možnost toto štěstí zatím poznat, nabídnout naší lásku, náruč a také náhradní domov.  Po nějaké době jsme začali podstupovat další vzdělávací kurzy, které trvaly asi tři měsíce. Poté se čekalo opět na zpracování dokumentů, které jsou potřeba pro zařazení do evidence pěstounů.
Jednoho dne zazvonit telefon a na druhé straně se ozvala paní z krajského úřadu, říkám si, co se děje, ještě nejsme zaregistrovaní, polilo mě velké horko, co po nás mohou chtít? Paní mi začala povídat, že mají mladou maminku s dítětem a hledají pro ně akutně pěstouny, aby je nemuseli rozdělit a jestli bychom měli zájem, že by nás okamžitě zaregistrovali, aby se mohlo pokračovat. Já jsem měla vše probrat s partnerem a dát jim vědět. Týden jsme to doma probírali, jestli do toho jít nebo ne. Hodně lidí nám to moc rozmlouvalo, ať to neděláme. Když jsme si podávali žádost, počítali jsme nebo očekávali jsme, že dostaneme menší dítě 2- 4 roky nebo sourozence. Nikdy nás nenapadlo, že bychom mohli jednou doma mít mladou maminku s dítětem 15 let a dítěti 11 měsíců.  Týden jsme doma nemluvili o ničem jiném. Řešili jsme, co je správné a co ne. Člověk se bojí udělat chybu a hlavně takovou, která může ublížit tomu druhému. Měli jsme z toho velký strach a vůbec jsme netušili, do čeho se ženeme. Velké emoce hrály svojí roli. Vůbec jsme netušili, co nás čeká. Nakonec jsme vše zvážili a rozhodli jsme se s partnerem, že pro pěstounskou péči jsme se rozhodli pro to, abychom mohli pomáhat dětem, dát jim náruč, lásku, pochopení, domov a že to potřebují i starší děti, které se určitě hůře umísťují do rodin, proto jsme do toho šli.
Chtěli jsme pomoci mladé mamince v rodičovské výchově a vše co k tomu patří, aby se nemuseli s miminkem rozdělit, když už maminka neměla oporu ve vlastní rodině a u své matky. Vzala jsem do ruky telefon a zavolala na krajský úřad, že do toho jdeme. Na úřadě byli velmi rádi za naše rozhodnutí a za to, že může miminko zůstat s maminkou. Začaly se vyřizovat všechny potřebné dokumenty, byli jsme zařazeni do evidence pěstounů. Po týdnu jsme jeli na krajský úřad vyřídit zbylé věci a za dalších čtrnáct dní bylo první seznámení s mladou maminkou a její holčičkou, při které nás doprovázela pracovnice krajského úřadu. První jsme si povídali s maminkou a asi po hodině přinesli i malou. Maminka se nám na první pohled zdála velmi nesmělá a klidná a jako kdyby neuměla promluvit. Byla tu oboustranná nervozita. Povídali jsme si o tom, co ráda dělá, co má ráda atd. Člověk sám nevěděl jak navázat řeč, byli jsme si prostě cizí. Po hodině jsme se ale rozpovídali, přišlo nám, že je nešťastná z celé té situace. Byly to velmi silné emoce, které jsme museli zvládnout. Potom, když přinesli malou, obrátila se pozornost na ní. Bylo to takové malé sluníčko, které na nás koukalo svýma velkýma očičkama a v našich očích se dá říct, že pohled byl velmi smutný. Bylo to vyloženě apatické miminko, které se vůbec nesmálo. Všichni jsme si povídali a nakonec pracovnice krajského úřadu po hodině odjeli a my jsme s „holkami“ vyrazili na krátkou procházku. Po dvou hodinách jsme odjížděli domů se smíšenými pocity. Další návštěvu jsme měli za týden. Proběhla stejně, ale byla už taková otevřenější a vzájemná nervozita se zdála být pryč. Takových návštěv jsme měli asi čtyři. Další návštěva probíhala tak, že jsme si mohli holky vyzvednout ráno, vzít je k nám domů a večer je přivézt nazpět, aby si zvykaly postupně na nové prostředí a nový domov. Takhle jsme je měli doma po celý den dvakrát. Pak přišel čas, kdy bylo vše vyřízené a bylo nám z krajského úřadu sděleno, že si pro holky můžeme zajet a vzít si je na stálo. Mezitím jsme dávali doma vše do kupy, vše co bylo potřeba, aby bylo všechno nachystáno. Toto trvalo asi 2 měsíce.
Maminka mi řekla, když byla u nás, že se moc těší a vždy byla smutná, když jsme večer zase jeli holky odvézt nazpět. Byli jsme ale rádi, že se maminka těší a doufali jsme, že bude vše fungovat.  Když jsem s holkami přijela domů na stálo, tak maminka položila tašku na zem a první slova co řekla / na to nikdy nezapomenu/ tak už jsem doma a už si můžu dělat, co chci. Všichni jsme zůstali jako zkamenělé sochy, ale říkali jsme si, že je to tou nervozitou, že to bude dobré, ale bohužel opak byl pravdou.
Dala mi malou do náruče, na způsob – starej se- . Pro maminku jsem zařídila nástup do školy, ještě v době, kdy byly prováděné kontakty, aby mohla brzy nastoupit a nemusela toho moc dohánět. Navštěvovala právě osmou třídu. Každé ráno jsem jí vozila do školy, abych měla jistotu, že tam je. Snažila jsem se s ní hodně komunikovat, povídat si s ní, vytvářet vztahy. Říkali jsme si s partnerem, že na ní ze začátku nebudeme nějak tlačit, co se týče péče o malou, kam jsme jí měli zapojovat, učit rodinné povinnosti a dohlížet na to, aby si vytvářely vzájemný vztah. Bylo totiž od začátku zřetelné, že o miminko moc zájem nemá, že je pro ni jen zátěží. Snažili jsme se velmi pomalu dostat se mamince pod kůži a navázat důvěru, abychom zjistili, kde je problém. Po nějaké době jsme se dozvěděli, že maminka byla vždy velmi problémové dítě, agresivní i vůči své vlastní matce, která jí vůbec nezvládala. Chodila za školu, běhala za chlapci, i za staršími pány, večer utíkala ven, neposlouchala a byla drzá. V tu chvíli nám přejel mráz po zádech, protože o tomhle jsme do teď nebyli vůbec informováni. Zhruba po třech týdnech od nastěhování jsme si řekli, že nastal čas k tomu, abychom začali maminku zapojovat do jejích povinností např. nakrmit dítě, přebalit, vykoupat dítě, uspávat a jít na procházku – prostě vše co k tomu patří.  Mamince se to moc nelíbilo a začala namítat, že já jsem pěstounka a že je to moje práce a že jí to tu nebaví, nechce se jí nic dělat, malá jí štve, protože pořád brečí, když je s ní atd. … Maminka si stěžovala, že chodí do školy a je už tak unavená. Bylo velmi těžké navázat důvěru a dostat se do jejího nitra. Čas utíkal a zájem maminky o dítě se vůbec nelepšil, naopak to bylo jen horší. Začala na malou křičet, když malá plakala, ať jí „nesere“, že kvůli ní nemůže být doma, že jí musí poslouchat, protože vlastní otec se na ní vykašlal, že ona jí porodila a může si s ní dělat, co chce.  Takhle komunikovala s malou a někdy do ní i strčila anebo nastavila nohu, když malá začala dělat první krůčky a když jí strčila, tak se malé smála, že upadla a řekla jí, že je blbá, že neumí ani chodit. Z toho důvodu jsme měli malou 24 hodin na očích, aby jí vlastní maminka neubližovala. Snažila jsem se často s ní o tom mluvit , ptala jsem se proč je na malou tak zlá, proč jí nemá ráda, že je to přeci její miminko a že s ní takhle nemůže zacházet, ale tato slova byla vždy marná. Netrvalo to ani deset minut a už na ní zase křičela. Nejhorší to bylo, když jsme jeli autem. Já řídila, takže maminka seděla vzadu s malou /která nebyla zvyklá na auto/ tak někdy plakala a to maminka nezvládala a vybouchla vzteky. Výbuchy se nesli v tomto duchu: Mám tě plné zuby, ty demente, bastarde, debile, retarde atd.  Tohle mě hrozně ničilo, mamince nebylo rady ani pomoci. Vždy, když jsem se jí snažila vysvětlit, že takto se s malým dítětem nemluví, že se jí holčička bude bát, že tomu nerozumí, tak jsem dostala odpověď, že to maminku vůbec nezajímá, není to její problém a že malá jí bude poslouchat a mít z ní respekt, protože jí porodila a je její máma.  Tohle byla pro mě ta nejhorší část. S maminkou nebylo možno vytvořit nebo vybudovat žádný přátelský vztah. Ona vůbec nechápala, že jí chceme pomoc, ona si nechtěla dát pomoc. Pořád jen chtěla zpět ke své biologické matce domů i přesto, že jejich vztah byl velmi špatný – chladný. Malá jí byla úplně jedno, byla jí lhostejná. Nebyly tam vůbec žádné mateřské city a láska. Po nějaké době jsem pozorovala, že s maminkou není něco v pořádku, navštívila jsem její školu, abych si promluvila s její třídní učitelkou, která mi taky potvrdila, že něco není v pořádku. Poté jsme domluvili termín u psychologa a jezdila tam každý týden, kde se potvrdilo, co jsme si mysleli.  Maminka má mírnou retardaci a je na úrovni 10 – 12-ti letého dítěte, a že je tato retardace důsledkem velmi špatného dětství, které maminka prožila. Začínali jsme pomalu chápat celou situaci a hlavně chování maminky ve vztahu k malé. Pokoušeli jsme se opět dostat se nějak k mamince, snažila jsem se jí naučit ruční práce, jezdili jsme spolu plavat do bazénu, vařili spolu, pekli cukroví atd. Chtěla jsem jí být kamarádkou. Po nějaké době se mi svěřila, že jí její máma hodně trestala. Musela mít hodně špatné vzpomínky na dětství.  Velmi nás to všechny mrzelo, čím si maminka musela projít, ale v téhle chvíli jsme byli nuceni myslet hlavně na miminko. I přes to, co si ona zkusila, nesmí ubližovat malé. Snaha byla pořád zbytečná, přišla ze školy domů, zavřela se na 3-4 hodiny v pokoji  - někdy i déle a poslouchala muziku a zpívala si. Když jsem jí oslovila s tím, jestli půjdeme na procházku, tak mi na to řekla, že ona přece nebude jezdit s kočárem po městě. Na malé jsem rozpoznávala velké změny. Když byla maminka ve škole, bylo to úplně jiné dítě. Začala se smát, breptat atd. Když maminka dorazila domů, malá se za mě začala schovávat a bylo vidět, že má strach. Bylo to velmi těžké období a my jsme nevěděli co dál. Maminka nechtěla vůbec spolupracovat, snaha z její strany žádná, zájem žádný. Nechtěla jsem to vzdát a řekla jsem si, že zatímco maličká spí v kočárku, promluvím s maminkou. Snažila jsem se vždy, aby malá neslyšela hovor a náš poslední rozhovor dopadl tak, že já jsem jen blbá pěstounka, která nemá vlastní děti a že já jí moudra říkat a učit (jak ona se má chovat k vlastnímu dítěti) nebudu, že ona je její máma, ona jí porodila a může si s ní dělat, co chce. Tady byl pro mne konec snahy. Nešlo mi o to, že já jsem blbá pěstounka, to bych zkousla, nečekala jsem nikdy žádný vděk ani poděkování, šlo mi především o dobrý vývoj malé, která si zaslouží normální dětství, ke kterému patří na prvním místě láska, mazlení, náruč a objetí. Malá za to nemůže, že maminka tohle nikdy doma neměla a nepoznala to. Malá za to trpět nemůže a tohle maminka vůbec nechápala. Poznali jsme s partnerem, že to nikam nevede a čím déle byla u nás, tím bylo vše horší a především její chování k malé.  V minulosti byli obě už rozdělené (maminka a dcerka) ale krajský úřad stál za vlastním názorem, že by měli být maminka s dcerou dohromady, že maminka dcerku ráda má. Takže jsme se s partnerem po dlouhém uvážení rozhodli, že tohle musí mít konec kvůli malé, protože jí to vůbec neprospívá. Proto jsme informovali o všem OSPOD i krajský úřad. Z KK dorazili k nám domů během dvou dnů, aby se celá situace zvážila a rozhodlo, co bude dál. KK s rozdělením naprosto nesouhlasil, tvrdili, že maminka má svou dceru ráda a že jsou u nás zatím jen krátce (6 měsíců) a nelze to tedy posoudit. To může být pravda, ale předtím spolu žili již 11 měsíců a maminka se chovala stejně. Pokračovalo to tak, že se konala případová konference, aby se našlo nové umístění pro obě holky, aby se nemusely rozdělit. Bylo velmi zřejmé, že nám kraj nevěří a vidí ve mně, že jsem selhala jako pěstoun. Byli jsme z toho všichni špatní, až na maminku, které to nevadilo, a řekla, ať u nás malá zůstane, že chce jít sama, že bude mít aspoň klid. Maminka sama na případové konferenci řekla, že chce, aby u nás malá zůstala a ona že chce zpět ke své matce. S tímhle krajský úřad naprosto nesouhlasil a nařídil hledat nové umístění pro obě holky. Takže OSPOD byl nucen hledat místo. Dopadlo to tak, že se žádné umístění nenašlo. Maminka šla nazpět do dětského domova a soud přidělil malou nám, do dlouhodobé pěstounské péče, protože byla dobře adaptovaná a zvyklá na nás, byla u nás už 9 měsíců.  
Nikdy bych nevěřila, co jsem zažila na vlastní kůži, že by matka odešla od svého dítěte, ale malá konečně začala být dítětem. Začala se měnit – začala se smát, breptat, začala více komunikovat, bylo to jako v pohádce. Jaký ona asi musela mít z maminky strach. Nevím, co vše už si prožila, než přišly k nám a asi se to ani nikdy nedozvím, jen třeba koupání nám trvalo 6 měsíců, než se ho maličká přestala bát a zjistila, že je to vlastně moc hezký se spoustou hraček ve vodě. Konečně jsme mohli začít jezdit do bazénu, což bylo předtím nemožné. Její vývoj nabral směr kupředu, nicméně stále lehce zaostává, ale moc se snažíme vše dohnat. Dlouho jsme se zabývali tématem, jestli jsme někde neudělali chybu a jestli jsme něco nemohli udělat jinak, nemohli jsme na to přijít, ale nakonec čas ukázal, že v dané situaci to bylo nejlepší, co jsme mohli pro malou udělat. Mluvím teď o rozdělení matky a dcery, kdy jsme stáli proti krajskému úřadu, ale já s mým partnerem vím, že právě to bylo nejlepší pro zdravý vývoj malé. S maminkou jsme měli nadále kontakty, které bohužel k ničemu nevedli. Změna se žádná neukázala.  Takhle jsme to měli dva a půl roku. Momentálně nebyl 7 měsíců žádný kontakt a ze strany matky žádný zájem.  Není v moci pěstounů zařídit vše na 100 %, když druhá strana neposkytne ani 10 %, uvidíme, co ukáže budoucnost a jestli přinese nějaké změny. Malá je nyní u nás skoro 4 roky, je velmi dobře adaptovaná, my jsme pro ní rodiče, máma a táta – tímhle názvem nemusí být titulován jen biologický rodič , vím to z vlastní zkušenosti – zvlášť po tom, co u nás žila její „maminka“, že i my si toto oslovení zasloužíme.  Po téhle zkušenosti a vším, co jsem tím získala, jsem pochopila smysl mého života a to je poslání být pěstounem. Není to žádná procházka růžovou zahradou ale, když člověk vidí výsledky a šťastné oči dítěte, které přijde za vámi obejme vás a řekne ta čarovná nejkrásnější slůvka, co existují (mami), tak vím, proč to dělám a i dnes po tom všem, co jsme prožili a zažili, řeknu znovu „jdu do toho“.

 

Kresba 4